Vytvořit systém hodnot postavený na nezastupitelnosti jednotlivce ve společnosti, jeho přínosu pro společnost včetně jeho znalostí a schopností
Potencionální volič: Hmm, to zní věděcky, ale netuším, co to vlastně má znamenat. Jak se to jako bude projevovat v praxi? Stejně se nic nezmění, tak jako u všech, tak co? Nikdy nikdo nic nezměnil a vy to stejně děláte jen pro prachy jako všichni
Jste sice potencionální volič, ale nemůžeme chtít, aby nás volili všichni. Máte-li tento názor, nevolte nás. Opět začneme od konce. Pokud si myslíte, že nám jde jen o peníze, tak Vám stejně nevysvětlíme, že to tak není. Ale přesto se pokusíme.
Začněme otázkou: Proč chodíte do práce? Pokud odpovíte, že jen proto,že Vás baví, pak buď patříte mezi 5% těch, kteří mají velké majetky a nebo prostě lžete. Všichni pracujeme proto, abychom se uživili. Tedy první funkcí práce je obživa a tedy vydělávání peněz. Na tom není nic špatného ani zavrženíhodného. My chceme změnit systém proto, abychom mohli pracovat ve svých oborech a tam vydělávat peníze. Ano, tak to je.
Současný systém nejen že neumožňuje, abychom poctivě pracovali, ale navíc i zabraňuje rozvoji. Lidé, kteří nejvíce riskovali a nebo riskují, potažmo dávají práci dalším, jsou směšováni s lumpy a podvodníky a nejenže jejich renomé klesá, dokonce i státní aparát s nimi zachází čím dál tím hůře. Takže přímá odpověď. Ano, děláme to pro peníze. Ale ne pro ty, které nám někdo dá v Bruselu nebo v parlamentu. Nepatříme k těm, kteří z jiných tyjí, protože nemají jinou možnost přežít. My jsme dokázali najít práci nejen sobě, ale i dalším. Tak nás laskavě neházejte do stejného pytle s parazity, kteří mají z politiky živnost, protože se jinde neuživí. To není náš případ.
A nyní k vlastní otázce. Pokud se něco má změnit, musí se především změnit myšlení. Budete se asi divit našemu tvrzení, ale jsme přesvědčeni, že náš přístup k životu a styl myšlení je nejvíce ovlivněn a naplněn KOMUNISTICKÝMI idejemi. Ano, my si myslíme, že 40 let komunismu zničilo nejen množství majetků, životů a rodin, ale především zničilo žebříček životních hodnot. Do neexistence filosofických ideálů vtrhl kapitalismus a dokonal dílo zkázy. Nikoho dnes nezarazí, že v praxi aplikujeme nejryzejší idee marxismu leninismu spolu s nejryzejšími ideály kapitalismu volné soutěže. Nedovedete si to představit? My jsme se této otázky dotkli již v předchozích bodech, ale klidně zopakujeme příklad. Nemusíme chodit daleko.
Představme si, že jistý FN pracuje v sadě. Rodí se tam krásná jablka a tak je samozřejmé, že pan FN tu a tam nějaké sní. Kdo by mu to měl za zlé, že? Ale je to krádež! My jsme si za socializmu zvykli, že vlastně vše je všech a takovéto drobnosti byly vlastně proti systému, takže jaksi v pořádku. Nyní ale sad někomu patří. A vlastník není totožný s panem FN. Takže pan FN ke svému platu ještě přikrade X korun navíc. Že jsme malicherní? Ale ne, nám nejde o pár jablek pana FN, jde nám o princip. Pan FN totiž nejenže sní nějaká jablka, on každý den nese domů tašku jablek tak, že to vypadá jako špinavé prádlo. Fuj! Odsouzeníhodné. Ale opět to není podstatou věci. Dokonce ani to, že na konci měsíce objede své známé a každému prodá lísku jablek, čímž si přijde na pěkné přilepšení. Podstatou věci je to, že VĚTŠINA OBYVATELSTVA TENTO POSTUP SCHVALUJE a více či méně jej sama dělá v jiných oborech.
Aplikujeme tedy zvyky a pravidla socialismu a jejich výsledky pěkně využíváme tím prodejem v kapitalismu. Ale neuvědomíme si, že to je naprosto stejné, jako když vám řemeslník při opravě vadné elektřiny doma ukradne notebook nebo mobilní telefon. Notebook nebo telefon je samozřejmě pro všechny odsouzeníhodné, ale přikrádání v práci, tedy od někoho, koho povětšinou neznáme, více méně schvalujeme. A to je důvod, proč hodláme změnit žebříčky hodnot. Socialismus v nás totiž udupal hrdost. Tvrdil, že jen v mase je síla a jedinec vlastně nemá žádnou cenu. Proto nyní všichni čekáme, až nějaká masa za nás rozhodne, kdo nám bude vládnout. Proto nechodíme k volbám. Jsme přece ti malí a jednotlivec nic nezmůže. Tak co se vlastně namáhat. A tahle myšlenka se táhne naší novodobou historií jako červená nit. Na souseda koukáme jako na hlupáka, protože nám všichni opakovali, že jedinec je nula. Takže hledáme ty vlastnosti souseda, které to dokazují. Kdokoliv, kdo chce něco dokázat nebo změnit je snílek a hlupák, protože nezapadá do skupiny a šedé masy. Ale bohužel nám nedojde, že tímto přístupem deklasují jiní nás. Proto taky šéf nás vždycky spíš pokárá a potrestá, než pochválí a povýší. Jakmile bychom totiž přečnívali z řady, třeba by si někdo všiml, že jsme schopnější a šéfa bychom přeskočili. Je přece plno stejných myšlenek jako my. Odtud plyne naše závist a nenávist. Nikdo nám totiž nevštípil, že jsme JEDINEČNÍ. Vy i my. Každý z nás je jedinečná, nikdy se neopakující identita. Jsme výjimeční i tím, že každý jsme mistrem v nějakém oboru. A to i přes to, že jsme to ani nezjistili.
A z toho vyplývá i přístup k druhým. Pokud my sami jsme výjimeční, pak je jen správné a dobře, že soused je také výjimečný a schopný. Protože tak nám samotným poskytne něco, co sami neumíme nebo nemáme možnost dosáhnout. Jak vidíte změnou pohledu od SKUPINOVÉHO k INDIVIDUÁLNÍMU se mění vlastnosti závist a nenávist na úctu a sympatie. Naše děti už nikdy nebudeme vychovávat tak, abychom zašlapali jejich sebevědomí a podřídili jej skupinovým zájmům. Ano, pokud jsme totiž všichni výjimeční, máme i svá nezastupitelná práva. Ale na druhou stranu je jen samozřejmé a správné, že naše práva chápeme tak, že jejich hranice je tam, kde začíná omezování druhého výjimečného jedince. Vidíme již nyní naše předchozí body v jiném světle? Potřebujeme jako stát chytré, schopné a fundované lidi. Na ničem jiném totiž náš stát nemůže stavět. Pokud tedy nechceme dělat námezdní síly a špinavou práci, kterou nám přes hranici někdo pohodí. Náš stát nemá jiné zdroje, než jsou jeho vlastní občané. A s tímto zdrojem dosud hospodařil pohříchu špatně. Pokud si tuto ideu shrneme, vyplynou nám z ní některé důsledky:
1. Jedinec je neopakovatelný a jeho výjimečnost je vítána
2. Práva jednotlivce stejně jako jeho povinnosti ve společnosti jsou primárním schématem chování
3. Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná omezení svobody druhého
4. Rozvoj individuálních schopností každého je chráněn státem
Samozřejmě z těchto namátkou vyjmenovaných důsledků vyplynula například struktura bodu 4, 6 a následně i bodu 10 našich cílů. Individualita a rozmanitost naší mládeže tak bude vítána. Neznamená to ovšem, že chceme podporovat extremizmus a podobné excesy. To konečně není ani možné vzhledem k výše uvedenému bodu 3.
Je nám jasné, že tyto abstraktní myšlenky nejsou zcela obvyklé, ale my je považujeme za základ změny společnosti. Pokud se nezmění přístup k jednotlivci a budou existovat bariéry, které budou zašlapávat individualitu do prachu, bude tento stát státem ušlápnutých šedých myší, kteří si nebudou schopni sami vládnout nikdy. Budeme se hašteřit a podrážet do té doby, než přijde nějaký cizák a udělá pořádek.Nebo neslyšíte stejné hlasy jako v době nedávno minulé, kdy nám tu pořádek dělali bratři z východu a nyní ti samí volají po pořádku, tu z Evropské unie, tu z USA? My jsme přesvědčeni, že změna myšlení nebude otázkou týdnů, měsíců ani let. Ale začít se s ní musí co nejdříve, nebo všechny systémy, které budeme chtít ve státě aplikovat, narazí na neexistenci společensky akceptovaných zásad. Proto tyto zásady deklarujeme a chceme je i prosazovat napříč právním řádem, vzděláním i v běžném životě. Individualita také znamená rovná práva pro všechny bez rozdílu pohlaví, vyznání, politických názorů, národností atd. Rozhodující kritéria jsou vždy jen schopnosti a dovednosti. Stejným způsobem se pak musí starat stát o ochranu jednotlivců. Pokud vycházíme z nezastupitelnosti každého jednotlivce, pak musí požívat stejným způsobem ochranu každý. Naopak ten, který tuto zásadu bude porušovat budeo svá práva krácen. Pro společnost je totiž přínosnější jednotlivec, který si své postavení uvědomuje a respektuje svobodné postavení druhých. Pokud se shodnými brýlemi podíváme na otázky života, zdraví nebo otázky majetkové najednou si uvědomíme, že naše chápání existujících pravidel bylo pokřivené. Že existující zákony nejenže ve spoustě případů tuto filozofickou strukturu nedodržují, naopak jdou zhusta proti jejímu duchu.
Nelze takto abstraktní princip jednoduše shrnout do jedné nebo několika stránek vysvětlení. Bohužel. Ale důsledkem zavedení této myšlenky do praxe by znamenalo například že ÚŘEDNÍK by byl povinný vám pomoci, spolucestující by byl povinen vám poskytnout pomoc v nouzi, stejně jako vy byste byli povinni pomoci třeba zcela neznámému člověku v případě např. ohrožení života nebo zdraví. Policie by nebyla zneužívána na vybírání příspěvků, ale skutečně by se starala o ochranu. Na silnicích bychom se více starali o to, jestli někdo nejede, než o to, jaká je barva na semaforu. A takových příkladů bychom mohli najít stovky.
Je začátek týdne. Tak si zkusme do běžných situací namodelovat myšlenku, že já stejně jako ostatní, které potkávám jsou výjimeční. Budete sami překvapeni, jak moc věcí a pohledů se změní.
