K napsání této úvahy mě přivedlo nedávno absolvované diskusní fórum na téma „Památková péče v České republice v 21. století“. Setkání za účasti hostů z Rakouska a Slovenska uspořádaly Odbor kultury a památkové péče Jihočeského kraje a Jihočeská centrála cestovního ruchu dne 11. dubna letošního roku. Po celodenním maratonu jsem odcházel s pocitem „již viděno“.
První déjà vu nastalo při diskusi o základní právní normě, tj. zákonu č. 20/1987 Sb, o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Vybavilo se mi nadšení, se kterým jsme se krátce po převratu (za ministra kultury Milana Uhdeho (1990-1992)) pustili do přípravy návrhu nového zákona o ochraně památkového fondu, který by odpovídal změněným společenským, politickým a hospodářským podmínkám. Ani práce v období 2011-2017 nevedla ke konkrétnímu výsledku a 12. června 2017 byl návrh nového zákona zamítnut poslaneckou sněmovnou. Podle informací ministerstva kultury by nová podoba návrhu zákona měla být předložena v září 2018. Problém je zásadní – účinná ochrana památkového fondu, která však bude respektovat omezení vlastnických práv majitelů kulturních památek, jejich právní jistotu bez zbytečné administrativní zátěže. To ostatně způsobuje i dualismus vlastního odborného rozhodování, kdy na jedné straně stojí Památkový ústav, ale vlastní výkon státní správy vykonávají v přenesené působnosti odbory kultury, v jejichž gesci jsou oddělení památkové péče (v tomto případě krajského úřadu). Ty vydávají závazná stanoviska pro vlastníky, vyjádření a stanoviska pro stavební úřady a orgány územního plánování, dozírají a kontrolují. Možná by mohla být cesta v přijetí slovenského modelu, kdy obě složky působí jako Pamiatkový úrad Slovenskej republiky. Složitost problému vyvolává vášnivou diskusi uvnitř odborné i laické veřejnosti.
Z pohledu Strany soukromníků České republiky jde především o jasné vymezení míry regulace při omezování vlastnických práv a následnou kompenzaci dopadů těchto překážek. Lze souhlasit s ministerstvem kultury v tom, že připravovaný zákon musí zaručit účinnost, transparentnost a předvídatelnost způsobu nakládání s památkovým fondem České republiky
Déjà vu druhé nastalo, když plénem několikráte zazněl nářek nad nedostatkem řemeslníků, kteří by byli schopni provádět náročné úkoly při rekonstrukci památkového fondu. Vzpomněl jsem si na některá jednání Rady hospodářské a sociální dohody, tripartity z počátku 90. let minulého století, kterých jsem se mohl účastnit za Sdružení podnikatelů ČR. Již tehdy jsme upozorňovali na kolaps, který nastane v učňovském školství, půjde-li vývoj cestou rozmetání celého systému učňovského školství bez nalezení alternativních řešení, a to jak v lidských, tak ekonomických zdrojích. Tehdejší politická vůle však odmítala akceptovat tento problém. Vidina, že vše vyřeší trh, každý bude manažerem, či zedníkem s maturitou bez základních řemeslných dovedností a návyků, nepomáhala řešit vzniklou situaci. Ano, tehdejší politická reprezentace měla jiné problémy – jak „úspěšně“ privatizovat a dělit a nikoli, co bude dál. Tento přístup se odrazil také ve vnímání společenské prestiže řemeslných oborů, která v průběhu času upadala. Dnešní nezájem o řemeslné obory je toho důkazem.
Strana soukromníků České republiky tento vývoj dlouhodobě sleduje. Řešením není nahrazování budoucích mistrů svého řemesla absolventy rekvalifikačních kursů, ale řádné vyučení zakončené mistrovskou zkouškou či mistrovskou prací. Jedině to je cesta k uchování kvalitního řemesla, jenž bude schopné plnit mimo jiné i náročné úkoly při obnově našich památek.
PhDr. Jaromír Procházka,
člen Rozšířeného předsednictva, předseda strany v Jihočeském kraji, historik umění, živnostník
